Pokud se řekne „čarodějnice“, většině z nás se okamžitě vybaví obraz ženy v černém plášti, se špičatým kloboukem, kolem které se plíží černá kočka. Tahle dvojice je tak zažitá, že ji najdeme v pohádkách, filmech i na halloweenských dekoracích. Ale kde se to vlastně vzalo?
Legenda vypráví o staré chalupě na okraji vesnice, kam se nikdo neodvážil. Lidé tvrdili, že tam žije žena se zvláštní mocí. Z komína se valil dým i o půlnoci a světla v oknech blikala, jako by někdo vedl rozhovor s bytostmi, které nejsou z tohoto světa. Když k domu někdo zavítal, nikdy neviděl čarodějnici samotnou. Vždy jí dělala společnost černá kočka, která seděla u prahu, pozorovala návštěvníky svýma žhnoucíma očima a ani se nepohnula.
Lidé věřili, že kočka byla nejen hlídačem, ale i prostředníkem mezi světem lidí a světem duchů. Kdo chtěl ublížit čarodějnici, musel nejdřív projít kolem kočky a to si málokdo troufl. Říkalo se, že černé kočky vidí to, co my ne: stíny, které se plíží za našimi zády, nebo tajemství ukrytá ve tmě.
A tak se zrodil obraz, který se udržel dodnes. Černá kočka a čarodějnice k sobě patří, protože jedna chrání druhou. A možná i proto je dodnes, hlavně v říjnu, když se blíží Halloween, cítit, že pohled černé kočky má v sobě něco, co člověka zneklidní i fascinuje zároveň.
Už po staletí koluje mezi lidmi pověra, že černá kočka přináší smůlu. Když vám přeběhne přes cestu, máte se zastavit, obejít jinudy nebo se třikrát otočit. Ale odkud se to vlastně vzalo? A je na tom vůbec něco pravdy?
Na dvorku jedné usedlosti se kdysi narodilo malé kotě. Bylo jiné než všichni ostatní. Jeho srst byla černá jako noc, bez jediné bílé skvrnky. Mezi pruhovanými a rezavými sourozenci působilo zvláštně. Kdykoliv se stala nějaká nešťastná věc, kotě bylo vždy u toho. Ostatní kočky se mu začaly vyhýbat, syčely a posměšně mňoukaly: „S tebou se hrát nebudeme, přinášíš smůlu!“
Černé kotě se cítilo osamělé. Nikdo si s ním nechtěl hrát, i když mělo dobrou náladu a snažilo se ostatním pomáhat. Když přineslo pírko, ostatní odvrátily hlavu. Když varovalo před cizím psem, nikdo mu nevěřil.
Pak ale přišla říjnová bouře. Obloha potemněla, vítr rval stromy a déšť se valil proudem. Dvorek zaplavila voda a kočky se schoulily na větvích stromu, kam se uchýlily před stoupající hladinou. Vypadalo to beznadějně.
Jen černé kotě nezůstalo stát stranou. Sebralo odvahu, skočilo do vody a plavalo k převrácenému sudu, který voda unášela. S vypětím všech sil ho dotlačilo až ke stromu. Ostatní kočky se po sudu dostaly do bezpečí a přečkaly noc v suchu.
Když se ráno bouře utišila, nebylo už nikomu do řeči o smůle. Naopak. Všechny kočky věděly, že právě černé kotě jim přineslo štěstí. Od té chvíle se stalo hrdinou dvora a postupně i miláčkem celé vesnice.
A tak se ukázalo, že pověry jsou jen stínem strachu a neznalosti. Černé kočky nejsou nositelky smůly. Naopak, v sobě nosí odvahu, odhodlání a možná i kousek kouzla. A právě v období Halloweenu, kdy se často vracíme k legendám a pověrám, stojí za to si připomenout, že pravda bývá úplně jiná.
Kdysi dávno, v dávné minulosti, žil svět, který byl plný barev. Stromy měly zelené listy, obloha byla modrá, a zvířata měla své tradiční barvy. Ale jeden z těchto zvířat, kočka, byla úplně jiná. Každá kočka na světě měla srst, která zářila jako bílá sníh nebo byla pestrá jako rozkvetlá louka.
Všechno se změnilo, když se zjevil jeden zvláštní a tajemný měsíc. Byla to noc, kdy měsíc na obloze nebyl jen obyčejným měsícem. Byl to Měsíc temnoty, který ztratil svou obvyklou stříbrnou barvu a zahalil svět v záhadné černi. Všechna zvířata se v tu chvíli schovala a pouze kočky, vždy plné zvědavosti, se vydaly na dobrodružství.
Mezi těmi kočkami byla jedna, která byla jiná než ostatní. Jmenovala se Nyra, a byla to kočka, která byla zvědavější než všechny ostatní. Měla zlaté oči, které se třpytily jako hvězdy na nebi, ale její srst byla normálně bílá, stejně jako u všech ostatních koček.
Jednoho dne, kdy Měsíc temnoty začal stoupat na obzoru, Nyra si všimla, že svět kolem ní ztrácí své barvy. Lesy byly stíny, obloha temná jako inkoust, a všechno bylo zahaleno tajemstvím. Nyra byla fascinována, a tak se rozhodla vydat se na místo, kde Měsíc temnoty přistál, hluboko v srdci lesa.
Po dlouhém putování dorazila k magickému jezírku, kde se Měsíc temnoty dotýkal hladiny vody. Jakmile se Nyra přiblížila, měsíc ji pohledl z nebe a promluvil k ní hlasem, který byl tichý a mystický: „Ty, kočko s očima zlatými jako hvězdy, jsi vyvolena. Chceš, aby tě svět viděl jinak než ostatní?“
Nyra, fascinována a zvědavá, odpověděla: „Chci. Chci být jiná. Chci být vidět, ale zároveň nepatřit do žádné kategorie. Chci být tajemstvím, které si každý musí odhalit.“
Měsíc temnoty se usmál a s tichým zábleskem kouzla se jeho temná síla přenesla na Nyru. Její srst začala měnit barvu. Zpočátku to bylo jen šero, pak postupně celá její srst zčernala. Byla to černá barva, která neexistovala v přírodě. Byla to barva, která byla plná tajemství, magie a hloubky, jakou si nikdo předtím nedokázal představit.
Nyra se stala první černou kočkou. Když se vrátila do svého světa, všichni byli ohromeni. Někteří se jí báli, jiní ji uctívali jako tajemnou bytost, která byla spojená s nočními silami. Ale Nyra se necítila osamělá. Věděla, že její černá barva není jen náhoda, ale znamení, že všechno, co je jinak, je i krásné a plné síly.
A tak se černé kočky staly symbolem tajemství, síly a odvahy. Staly se nositelkami moci noci, ale i věrnými společníky těch, kteří věděli, že i v temnotě může být něco magického. Nyra byla první, ale po ní přišly další, a každá černá kočka měla svou vlastní unikátní kouzelnou sílu, kterou sdílela s těmi, kdo byli ochotni naslouchat jejím tajemstvím.
